Názor: Proč se vůbec bavíme o chytrých telefonech jako o rozhlasových a televizních přijímačích?
Otázkou dne však není politické rozdělení táborů, kde lze na obou stranách čekat určitou míru účelové argumentace. Otázkou je, zda má skutečně smysl počítat poplatníky podle přijímačů místo toho, abychom poplatníky definovali jen počtem domácností.
Chytrý telefon. Ilustrační foto: Firmbee, fotobanka Pixabay.com
Dlouhodobou záminkou k protahování procesu schvalování nové výše koncesionářských poplatků je byl mimo jiné spor o definici rozhlasového a televizního přijímače. Nová pravidla totiž počítají s tím, že platit se bude i za chytrý mobil, jelikož i to je – v dnešní éře internetového příjmu – de facto rozhlasový a televizní přijímač. Tuto argumentaci kupodivu využívají i někteří poslanci a členové České pirátské strany, tedy alespoň od doby, co usedli do opozičních lavic.
Otázkou dne však není politické rozdělení táborů, kde lze na obou stranách čekat určitou míru účelové argumentace. Otázkou je, zda má skutečně smysl počítat poplatníky podle přijímačů místo toho, abychom poplatníky definovali jen počtem domácností.
Doba, kdy některé domácnosti neměly televizní přijímač, je už dávno pryč. Dnes prakticky každá osoba v České republice přichází do styku s audiovizuálním obsahem – ať už prostřednictvím televize, rádia, počítače, nebo právě chytrého telefonu. Nejsme v devadesátých ani nultých letech, kdy nevlastnit přijímač bylo otázkou osobního přesvědčení, nebo v ojedinělých případech nedostatečných ekonomických možností.
Názory na to, zda je mobil rádiem nebo televizí, budou vždycky rozdílné podle toho, koho se zeptáte. V celé debatě však zaniká podstatný argument, že za televizi nebo rádio bude každá domácnost platit jen jednou.
V dnešní době vlastní chytré telefony dokonce i osoby bez domova. A sluchátka v uších jsou rovněž společníkem většiny lidí v průběhu dne bez ohledu na poměry. Tím rozhodně neříkám, že poplatky by měli platit i lidé bez domova. Jen chci poukázat na nesmyslnost toho, když se mluví o definici plátců podle přijímačů, a nikoliv podle domácností.
Paradoxně, v dosavadní veřejné diskuzi k poplatkům se kladl důraz na poměrně nepodstatné věci. Když pomineme ideologické spory – tedy rozdílné názory na roli veřejnoprávních médií ve společnosti – většina odmítavých stanovisk se týkala právě rozšíření okruhu poplatníků, a změny plateb, tedy fakticky výrazného zvýšení poplatků u firem.
Přitom kdyby se vládní poslanci nepouštěli do zbytečného rozšíření okruhu o majitele chytrých telefonů, mohly být vyšší platby veřejnoprávním médiím už dávno schváleny.
Názory na to, zda je mobil rádiem nebo televizí, budou vždycky rozdílné podle toho, koho se zeptáte. V celé debatě však zaniká podstatný argument, že za televizi nebo rádio bude každá domácnost platit jen jednou.
Přitom tento problém by se dal vyřešit úplně jednoduše. Stačilo do zákona napsat, že poplatky bude platit každá domácnost. Bez výjimky. Protože dnes víc než kdy jindy platí, že v každé domácnosti najdete minimálně jeden televizor nebo chytrý telefon.
Stačilo tedy trochu víc politické odvahy, popřípadě jen trochu méně alibismu. Ovšem bez pokrytců a alibistů by politika nebyla politikou.
Tento problém by se dal vyřešit úplně jednoduše. Stačilo do zákona napsat, že poplatky bude platit každá domácnost. Bez výjimky. Protože dnes víc než kdy jindy platí, že v každé domácnosti najdete minimálně jeden chytrý telefon.
